Spokojený život nad 50
Psal se rok… No, ono je to vlastně jedno, který rok se právě psal, protože pilulky nesmrtelnosti, definitivně řešící problém s mizením lidské rasy z důvodu její naprosté neschopnosti se rozmnožovat už i zkumavkovou metodou, byly objeveny teprve roku 2507 a tudíž se jich stejně nikdo z nás nedočká a všichni skončíme na věčnosti dříve, než bude lidem umožněno žít věčně a dožít se i doby, o níž se tu bude mluvit.
Pan Radana měl pocit, jako by cestoval časem. A jako by zamířil do minulosti. Protože se právě přenesl z civilizace takové, jakou ji známe, do prostředí, jež připomínalo dávno zašlé časy.
Zatímco ještě před vcelku nedávnými časy panovaly i v lidské společnosti přírodní zákony, nepsaně hlásající, že jen ten tlustý je perspektivní a tudíž krásný a vyhledávaný, protože jen takový přežije údobí bídy a hladu a zastane se svými proporcemi i větší kus práce než nějaká třasořitka, já už jsem se narodil do nových pořádků, kdy je tomu právě naopak. Kdy cokoliv od cvalíka výše je považováno za nehezké, neatraktivní, nepřitažlivé, že kdo není kost a kůže, není „in“.
Policejní hlídka našla na ulici ležícího muže. Ležel tu jako mrtvý, ovšem ve skutečnosti mrtvý naštěstí nebyl. Bylo pouze ve stavu, kdy nebyl schopen vypovídat. Jediné slovo, které z něho dostali bezprostředně na místě, bylo „přepadení“.
To vám řeknu … nad 50 … co to vlastně je, kdy to vlastně je … bude?Kde já budu, kým já budu?Já?Sny!Můžu regulérně snít. Takže!
Budu světoznámou malířkou, poklidnou ženou užívající si peněz, života, radosti a štěstí.
Budu jezdit po světě, těšit se z krás přírody, ze svých vlastních malířských úspěchů.
Penízky se mi postarají o poklidný život, o splnění snů.
Postavím si nádherný domeček, růžový s doškovou střechou, malou stromovou zahradou a s bublajícím potůčkem.
Na zimu vycestuju do teplých krajin.
Chata u moře.
Půlrok u moře.
Rozpouštět se v moři, v soli, nechat se opeelingovat větrným pískem, nechat si sníst svačinu racky … poslouchat, cítit, vidět, slyšet, procítit … usmívat se … já se usmívám … zářím … rozdávám radost, dám úsměv každému, bez vyzvání … zářím, můžu, miluju sama sebe, jsem plná!
Můžu si dovolit rozdávat, dávat. Boží představy ženy nad 50!
Světelná bytost užívající do hloubky života na této zemi, těšící se z toho, že vše kolem ní i v ní KVETE!
Většina z nás nemá zapotřebí zvládnout tuto dovednost, protože je co se střechy nad hlavou týká přece jen příjemnější dát přednost bytu, domku nebo paláci, jehož jsme majiteli nebo alespoň legálními uživateli. Kdo z nás by se chtěl stěhovat do nemovitosti vystavěné ze sněhu, v níž by byl pobyt bezesporu jen na dobu určitou, a sice do nejbližší oblevy?
Na letišti vypukl poprask. A nebylo vůbec divu. Protože tu neplánovaně nouzově přistálo letadlo mířící někam docela jinam a strážci pořádku v hojném počtu z něj právě vyváděli spoutanou ženu.
Hlášení o zpoždění…kdo by to v tomhle počasí čekal, ještě že jsem šla pro jistotu na dřívější vlak. Po zjištění, že zpoždění má být 15-ti minutové jdu i s kočárkem zpátky do čekárny. Vlak dorazí po slíbených 15-ti minutách takže čekání není zase tak hrozné a všichni můžeme v klidu nastoupit.
Ve vlaku vyndám Šimonka z kočárku a posadím ho na sedačku vedle sebe, když ho chci chvíli po předposlední zastávce (jedeme na konečnou) posadit zpátky vlak najednou začne zpomalovat a potom úplně zastaví. Co se děje vždyť tady žádná zastávka není. Malého dám do kočárku a čekám, že se vlak brzo rozjede. To jsem se, ale spletla. Po 5 minutách čekání se ozve hlášení, že vlak bude opožděn o 63 minut. Skvělá zpráva, říkám si, takhle dlouho mi tady Šimonek určitě nevydrží v klidu sedět a kdo ví jestli to vůbec stihnu včas do zubaře. Čekání se hrozně vleče a malý už začíná být protivný, nejdřív chce pití a pak ho hned žízeň přejde, potom chce do kočárku a za chvíli zase ke mě…
Po hodině vzájemného trápení zastaví na vedlejší koleji vlak. Přece nemá poruchu i tenhle říkám si. Nemá. Za chvíli k nám dojde průvodčí, která obchází vlak s tím, že si máme přestoupit do toho vedle nás. To se lehce řekne, ale hůř koná. Pro ostatní to asi takový problém není, ale jak mám já přejít s kočárkem asi půl nebo 3/4 metru dlouhou a metr hlubokou díru která je mezi vlaky? Naštěstí mi pomůže starší pán a tak se i já se Šimonkem dostaneme do druhého vlaku. Vlak je sice přeplněný jelikož je to ten co jede o hodinu později, žádný náhradní, ale i tak v něm zbývajících 5 minut cesty zvládneme bez potíží. Ano jen kvůli 5 minutám jsme čekali hodinu na další vlak a pak ještě skoro 15 minut než jsme si všichni přestoupili.
Když dorazíme na konečnou tak rovnou zamítnu jít k zubaři pěšky a nastoupím na trolejbus, který zrovna přijede a jede našim směrem. Takhle to doufám stihnu. Z trolejbusu vystoupím pár metrů před zubní ordinací a rychle se ženu dovnitř. Do čekárny vstoupím zrovna ve chvíli kdy sestřička volá moje jméno.
Den co den nyní slýchám jednu Jobovu zvěst za druhou. Zemi českou, domov můj, postihla katastrofa podle médií soudě bezmála plně srovnatelná třeba se stoletými povodněmi na Moravě nebo s fukušimskou jadernou katastrofou.
Ještě že svět nás, Čechy, má. Protože se nechci holedbat, ale kde by svět byl, kdyby nás nebylo!