Spokojený život nad 50
Nevím, proč je tomu tak, ale prostě je tomu tak. Od nepaměti, nebo aspoň od mojí nepaměti, je spojen svátek Silvestrův právě s koncem roku, s oním obdobím, kdy bilancujeme, čeho jsme v minulém roce dosáhli, a stanovujeme si cíle do budoucna.
Člověk nejednou zůstává sám. Potkat jej to může kdykoliv, v kterémkoliv věku, ovšem zatímco u mladších ročníků se to v případě zájmu spraví snáze, u ročníků starších je to přece jenom těžší. A přiznejme si fakt, že zatímco je někdy samota člověku příjemná, ne vždy a ne u každého je tomu tak.
Den se vlekl, jako by snad nikdy neměl skončit, jako kdyby měl trvat do skonání věků. Minuta jen zoufale pomalým tempem střídala minutu a hodina se zdála být celou věčností. Dopoledne, odpoledne, podvečer… jak nekonečnými dnes byly tyto na rozdíl od dní předchozích, kdy čas běžel alespoň zdánlivě o poznání rychleji.
Tak se mi konečně podařilo na plném parkovišti nachomýtnout se v pravý čas na pravé místo. Právě se podařilo jakémusi šťastlivci absolvovat to, co bylo přede mnou, a ze svého stání vyjel v okamžiku, kdy nebyl blíže nikdo po jeho uvolněném prostoru prahnoucí.
Tak nám byla i v mediální formě představena čísla, jež jsou naprosto v souladu s očekáváními nelichotivá, neveselá. Čísla, jež nikdo soudný nevidí rád, ale jež zaznít musela. A je škoda, že zaznívají jen tak málo a hlavně že se nedá očekávat zlepšení.
Nejdříve jsme tu měli zimu, pak jaro zimu spíše než jaro připomínající, pak jarní únavu nebo lenoru, již za jarní únavu nejednou alibisticky vydáváme. A teď tu konečně máme dny, kdy už se není na co vymlouvat a kdy se nejednou už ani vymlouvat nechceme. Kdy prostě náhle zatoužíme po pohybu na čerstvém vzduchu.
Automobilista přišel zrána ke svému vozu zaparkovanému vedle chodníku, maje v úmyslu do tohoto nastoupit a vyrazit kamsi. Snad za zábavou, snad za povinnostmi, kdo ví? Ovšem podstatné nám budiž to, že se jaksi přepočítal. Že nebylo tak, jak si vše naplánoval, že ne vše šlo jako po másle. Ba naopak že to šlo docela ztuha. A to doslova.
Zámek byl totiž zamrzlý a dveře se tak bránily otevření. Majitel vozu byl nejprve rozladěn, poté nabručen a nakonec docela naštván, ale ať se snažil sebevíc, zámek byl neoblomný. Neustoupil ani mírnému nátlaku, ani hrubé síle, při níž téměř hrozilo zlomení klíče v jeho útrobách.
Zámek se poddal teprve ve chvíli, kdy na tento bylo zapůsobeno řádnou dávkou tepla. Teprve poté roztál jako děvče po obdržení kytice a nechal se zviklat ke vpuštění zoufalce dovnitř.
Ovšem jen na chvíli. Protože když motorista pohlédl ven, zjistil, že vidí, že nic nevidí. Okénka byla totiž do jednoho pokryta bílým závojem námrazy, která znemožňovala jakýkoliv pohyb vpřed, pokud tedy vůdce tohoto přemísťovadla nechtěl nechat po celou cestu hlavu vystrčenu z otevřeného okénka ven. I nezbývalo než vylézt zpět na mráz a počít usilovně škrábat toto pevně přimrzlé nadělení.
Konečně bylo vidět a dalo se tudíž jet. Totiž opět nedalo. Při každém otočení klíčku v zapalování se ozvalo jen zoufalé zaškruňkání a koně pod kapotou ne a ne zaburácet. Jen poškytávání, nic víc.
Dlouho trvalo, než se motor umoudřil a počal vydávat žádaný zvuk signalizující výkon. Konečně bylo možno vyrazit vstříc vytčenému cíli. Vyrazit pěkně pomaličku a obezřetně, protože vozovka byla jeden veliký kus ledu a kola na tomto klouzala a smýkala sebou i celým vozidlem sem a tam, od jedné krajnice ke druhé. Jako by se toto změnilo v bruslaře, jenž se poprvé ocitl na ledě a nyní jede tam, kam ho směrují vnější a jím neovlivnitelné síly. Pomaličku, polehoučku. Skoro jako podle známého vtipu ve snaze nabourat raději jen do něčeho lacinějšího.
A další negativum. I po pěkném kusu cesty bylo uvnitř chladno jako v morně. Nějak se ne a ne rozehřát topení, které by dalo prostoru alespoň náznak útulna. Jen maximálně vlažný vzduch proudil z klimatizace a řidič div nepřimrzal rukama k volantu. Nechutná zima.
Nikdo zvenčí však neviděl muka řidičova, nebo tato alespoň neviděl zřetelně. Protože se počala z dechu vysráženými parami zamlžovat okna. Za nimi bylo možno rozeznat maximálně obrysy reálného stavu věcí. Nezbývalo tedy než zmrzlými prsty otírat a zase otírat ledové sklo, po chvíli již opět zlomyslně zamlžené.
Kdo by se na to nevykašlal! Do cíle už zbývá jen pár metrů a to už se dojede… Na této myšlence řidič „dojel“. Protože jediné nepatrné smýknutí stačilo, aby skončil na poli vedle vozovky. Tam, kde hlína překvapivě nebyla zmrzlou na kost a auto se tak propadlo až po nápravy. Zapadlo a odmítlo se z pasti vymanit. Ani nízké otáčky, ani plný plyn s ním nehnuly z místa. Auto tu zůstalo stát a řidiči nezbylo, než toto opustit a dojít do cíle, který pojednou zase nebyl až tak blízko, jak se prve ve voze zdálo, pěšky. Dojít tam, vyřídit vše potřebné a pak svému čtyřkolovému druhovi zařídit odtah do servisu.
V servisu bylo mimo jiné i krásně teplo. Auto rozmrzlo a na jeho masce se objevil spokojený a zároveň zlomyslný, poťouchlý úsměv. „To mu patří,“ bavilo se na úkor majitelův, „patří mu to za to, že mě nechal mrznout celou noc před domem.“
Již když byl pan Radana ještě malým chlapcem, vštěpoval mu jeho dědeček, moudrý to muž, starou známou pravdu. Pravdu, jež zní „co je psáno, to je dáno“. Myslel to tehdy se svým vnukem pochopitelně dobře a stejně dobře věděl, že jeho pravda je pravdivá.
Hormonální nerovnováha není rozhodně nic příjemného. Nedostatek nebo naopak přebytek hormonů dokáže v těle napáchat celou řadu problémů. Někdy jsou projevy hormonální nerovnováhy mírné, někdy extrémně obtěžující. Vždy by měla být hormonální nerovnováha diagnostikována lékařem, který by měl doporučit léčbu nebo způsob, jak její projevy mírnit. Představíme si projevy a důvody hormonální nerovnováhy, kterou trpí zejména ženy nad 45 let věku.
Proč hormonální nerovnováha vzniká
Hormonální nerovnováha v pozdějším věku – tedy nad 45 let častou souvisí s přechodem. Tedy s dobou, kdy funkce orgánů ochabují a tělo se připravuje na velkou změnu. Na období, kdy žena již nebude schopna mít dítě. Dochází ke snížené tvorbě ženských hormonů. Pravdou je, že u každé ženy se může hormonální nerovnováha projevovat jinak.
Hormonální nerovnováha a její projevy
Mezi projevy hormonální nerovnováhy patří například zvýšená tvorba ochlupení a to i na pro ženy méně typických místech. Některým ženám se tvoří například knírek. Dalším projevem je nadměrné maštění vlasů, zvýšená citlivost pokožky a dokonce i ňader. Mezi další projevy hormonální nerovnováhy v klimakteriu (přechodu) patří návaly horka, časté pocení, často se objevující zvýšené bušení srdce. Může se objevovat také nevolnost a také zácpa. Mezi projevy patří také změna psychiky. Ženy bývají podrážděnější a přecitlivělé. Mezi poměrně časté projevy patří i deprese.
Jak proti prodejům hormonální nerovnováhy bojovat?
Pokud je vám nad 40 let a pozorujete na sobě podobné příznaky, rozhodně na nic nečekejte a navštivte lékaře. V dnešní době existuje celá řada způsobů, jak projevy hormonální nerovnováhy řešit. Pomoci mohou léky, lékař může doporučit i zvýšený příjem vybraných vitamínů či minerálních látek a pomoci mohou také bylinky. Někdy pomůže i změna jídelníčku či denního rytmu.
Ještě před několika málo dny bylo všechno tak krásné! Tedy možná že ne zase až tak docela krásné, protože po čase, kdy jsem se hřál v teplých slunečních paprscích a kochal se krásou zeleně vůkol, na mne i mé druhy dolehla náhle zima, která mi lezla až do morku kostí, totiž chtěl jsem říci až do letokruhů a nejeden z nás se kvůli ní pěkně naježil, mne nevyjímaje.
Ale bylo krásně. Našinec si tu tak stál a mohl se ve volném čase třeba posmívat kamarádům listnáčům, jak jsou tito náhle lysí, zatímco my, smrčkové, jsme byli dosud hezky na ježka. Stáli jsme si tu jeden vedle druhého na samém kraji lesní školky a ve větru se navzájem šimrali větvemi, pohupovali jsme se do rytmu závanů fujavice a pyšně shlíželi na hnědnoucí trávu pod námi a první napadlý sníh.
Byli jsme tam, větší než tráva, avšak menší než nejeden z našich vzrostlých kamarádů, a snili jsme o tom, že i my jednou budeme vysocí jako největší šumavští velikáni. Že i my poznáme budoucí časy, jistě lepší než ty dnešní. Rostli jsme si a pak najednou…
Přišel kdosi s pilou a v mžiku bylo po naději. Protože našinec sice ještě chvíli žije, ovšem beze spojení s rodnou hroudou, odtrženi od naší chlebodárkyně, jsme jeden jako druhý určeni ke skomírání a zániku.
Ještě jsem měl v žilách mízu, když mne vlekli kamsi do dáli. Napřed po zemi, pak nás naházeli na nákladní auto a pak z tohoto zase složili někde, kde to ani trochu nevypadalo jako les a říkalo se tomu tuším město. Opřeli nás, jako by snad doufali, že tu na betonu ulice vyrosteme. Jenže pozdě bycha honit.
A tak mě s kýmsi směnili a ten kdosi si mě z mrazivé ulice odnesl do svého příbytku, kde mě po krátkém čekání na balkóně oblékl do slušivého hávu. Pravda, byl jsem krásnější než prve, jenže co je krása, umírá-li jeden? Krása je tak pomíjivá. Opravdu.
V novém elegantním hávu jsem dlouho nepobyl. I v něm jsem zmíral, uvadal a zvolna ztrácel svou chloubu největší, své krásné ježaté jehličí.
Uschnul jsem. A mně, skonavšímu, už ani třpytivý šat nepomohl. Svlékli mne z ozdobného hávu a tento uložili, snad aby se v něm později zaskvěl opět jiný z mých dosud živých a krásných druhů. Mne, suchého a opadaného, vyhodili.
Teď tu stojím zase na ulici a mému tichému žalu sekundují již jen popelnice plné barevných balicích papírů, jimž se člověk odvděčil za jejich službu stejně jako mně. Vyhazovem ve chvíli, kdy jsme se stali nepotřebnými, nehezkými.
Tak člověk odplácí za vše dobré, co jsem mu poskytl. Za krásné Vánoce.