Trochu divná zima

Ulice a veřejná prostranství se ve srovnání s dobou před půl rokem vcelku vylidnila. Kdo nemusel ven, zůstal raději doma, v teple, a kdo už ven musel, zdržoval se zde raději jen minimum času a měl-li tu možnost, přemísťoval se i tak především autem. Protože to víte, když je venku zima…

Vylidnily se i pláže. Sice se tu občas objevil nějaký ten osamělý sem zbloudivší turista nebo páníček venčící svého čtyřnohého přítele, ale ve vodě ani živáčka a navzdory slunečnímu svitu nikdo, kdo by snad pojal úmysl se trochu přiopálit. A to nikoliv proto, že by se to leckdy minulo účinkem či bylo snad dokonce kontraproduktivní, ale prostě byla tu zima.

Obchody lákaly na zimní zboží a tu a tam už dokonce i na počínající zimní výprodej. Teplé oblečení v nabídce, stejně teplé oblečení na všech kolem.
Všichni se tu, vycházeje ven, pořádně oblékli. Vskutku pořádně, protože kdo by stál o nachlazení, že? Prošívané zimní bundy, svetry. V případě těch nemajetnějších spoluobčanů pak aspoň několik vrstev oblečení tenčího, tedy všeho toho, ce bylo k mání, bez ohledu na vzájemnou sladěnost.

Zima pronikající snad do morku kostí. Zima, v níž nikomu ani nepřišlo na mysl odkrýt v zahradách soukromé bazénky a jít se koupat. Jen šílenec by tu lezl do vody, ať už tato byla chlórovanou nebo přírodní, sladkou či nikoliv. Všichni byli rádi, byli-li minimálně tak trochu v suchu a teple. Kdo by se vystavoval chladu?
Všichni se tu choulili a snažili se necvakat hlasitě zuby. Všichni pořádně oblečeni snili po nástupu teplejší části roku. Protože právě byla zima. Zima, v níž se zřejmě jen jeden jediný šílenec odvážil ku svojí naprosté spokojenosti vstoupit do vln.

Vstoupit do mořských vln v tomhle chladu. Při pouhých snad dvaceti stupních nad nulou.

Ten šílenec, koupající se uprostřed mrazů, jsem byl já. V zimním jihoafrickém East Londonu, při zimních teplotách kolem plus dvacítky. V době vrcholící zimy. V půli července.

Už je to tady

Už je tomu dosti dlouho, co se přišlo se zjištěním, že v naší zemičce nebude na (obstojné) starobní důchody. Protože populace stárne, dožíváme se vyššího a vyššího věku a je zároveň rozeno čím dál méně těch, kdo by na penze starších generací přispívali.

>> Číst dále

(Ne)splněné touhy

Asi nemusím sáhodlouze rozepisovat, jaké touhy mívá takový šestadevadesátiprocentní (tudíž nikoliv čtyřprocentní) jedinec mužského pohlaví v éře pubertální. Nebo musím? Jasně, že nemusím. Znáte to na vlastní kůži, ať už jste v kůži pohlaví tohoto či v kůži pohlaví tomuto musejícího odolávat.Prostě k tomuto údobí mužského bytí patří neutuchající touha dostat nějakou holku. Nejprve z očí rodičů, pak z očí veřejnosti, pak ze šatů a nakonec třeba i do lože.Přičemž jen tak málokdy se poštěstí realizovat alespoň to první z vyjmenovaného, vyjimečně to druhé, a šmytec. Ach jo. Zejména jako v mém případě na maloměstě nebo ještě dříve dokonce na mikroměstě. Nebyl jsem jiný. I mně šlo hlavně o to jedno. O to jediné, co bylo prakticky nedosažitelné. A čím nejdosažitelnější, tím vytouženější.

Ať už to byla děvčata z gymplu, z nichž některá byla k nakousnutí a jiná k zakousnutí, ať už to byla Renata z tanečních nebo idoly z televize, zejména té rakouské přesahující až do našeho pohraničí, kde bylo tu a tam k vidění i u nás nevídané.Nebo ať už to byla později, v etapě puberty zastydlé, děvčata ze školy vysoké, kde některá byla sice naneštěstí již polovičními „učitelkami“, ale dost jich bylo dosud i pohlavím opačným a něžným nebo alespoň jako něžné zvaným.Nebo ať už to byla v době ještě pozdější, kdesi na hranici puberty vskutku zastydlé a nastupující druhé mízy děvčata další. Tu přitažlivější, tu méně, tu neodolatelná a tu alespoň odolatelná, tu dívky jako sen a tu alespoň ne jako noční můra. Tu víly spanilé, tu alespoň ty ostatní.

Kdo by neprahnul po tom jediném? A kolikrát se prahlo naprosto marně, beznadějně, a nezbylo nakonec než se z toho zase vyprahnout! Mnohokrát. Většinou. Skoro vždy, jak musím rezignovaně přiznat.A navzdory postupujícímu věku dodnes prahnu v případě sličných děvčat jen po jednom jediném.

Jen jaksi tak nějak jinak.

Zoufale prahnu po tom, abych se neocitl v pozici císaře Rudolfa alias Jana Wericha ve filmu Pekařův císař. Zoufale nyní prahnu po tom, abych proboha žádnou do oné dříve vytoužené postele nedostal. Abych se nemusel jít „historicky znemožnit“.

Zásady líčení

Vážené čtenářstvo. Nezačnu sice optimisticky, ale nevěšte se hned po prvních řádcích, dále už bude trochu lépe.

Musím prostě začít konstatováním, že tam musíme všichni. Že všichni jednou seschneme, padneme a uhnijeme. Tolik tedy „optimistický“ úvod.

Ovšem než se tak zákonitě stane, čeká nás ještě vesměs řada nebo alespoň řádka let, jež je třeba strávit na tomto světě. A toto trávení si nejeden z našinců všemožně zkouší zpříjemnit chemickým maskováním toho, jak čas kvapí. Tedy líčením.

Což je ovšem převážně doménou našich drahých poloviček něžného pohlaví. Protože chlapi se tak nějak snáze přenášejí přes fakt, že jim léta nestojí (míněno ve smyslu, že jim léta nestojí a ne že jim – fuj! – léta nestojí) a pokud už se mají něčím namazat, pak je to nejspíše jen nějaký ten šnaps, v ideálním případě nedenaturák.

Zato naše dámy fantazií nejednou přímo překypují a dovedou objevovat chemické postupy hodné Nobelovy ceny, a to i tehdy, mívaly-li ve škole z předmětu chemie hodnocení vesměs nevalné či dokonce ani za nevalné označitelné.

Naše nejmenší robátka rodu ženského si s líčením zpravidla moc hlavu nedělají. Vezmou to, co je po ruce, napatlají to na sebe a zpravidla totéž zase odstraní ve chvíli, kdy maminka upadá do mdlob a tatínek v záchvatech smíchu doufá, že když už neudržel na uzdě smích, udrží alespoň svěrače.

S postupujícím věkem se dostáváme do stádia děvčat ne nepodobných těm provinivším se dívčí válkou. Pouze jde spíše než o válku o hon, kde se tato mají v úmyslu stát objektem lovu, aby paradoxně sama někoho ulovila. Trudné to období zejména pro správce rodinné pokladny.

Avšak milosrdný čas plyne a pod barevnou slupkou a ještě barevnější hřívou se nám vyklube mladá paní. Ta, jež je sice již skromnější co do množství na sebe patlaného, ovšem navzdory tomu náročnější cenově. Což hloupý (ani chytrý) chlap nemůže nikdy pochopit. Chlap, který srovnává nesrovnatelnou tubu indulony za pár korun s tím tvarově podobným trpaslíčkem za cenu, jež hvězd se dotýká.

Malují se oční víčka, barví řasy, pudrují líčka, rtěnkují rty a mastí vše, co se zmastit dá. Tu a tam se tvářička v zájmu krásy napumpuje i jedem z injekce, tu a tam se někde něco zaretušuje a děvče či mladá paní se mění v miss. V tu, jíž její manžel nebo milenec, případně i oba, říkají „poklade“, protože tato povrchová úprava bývá k nezaplacení. Nejednou doslova.

Avšak to, že vám vaše protějšky, mé milé dámy, podkuřují, není třeba brát zase až tak vážně. A už vůbec se nemá smysl příliš zkrášlovat pro toho, jehož jste si již okroužkovaly a tím uvázaly doživotně na krk.

Protože chcete-li, pak se každá z vás bude tomu svému líbit i bez přehnané a drahé povrchové úpravy. Nemusíte se totiž ani v tom případě, že se na vás příroda podepsala pěkně krutě, líčit dnem i nocí. Stačí vcelku levné a zaručeně účinné řešení, jež udělá princeznu z každé z vás.

Místo vás stačí namazat vašeho vyvoleného. Je-li namazaný, určitě vám odpustí, že jste hlava nepomazaná. Především proto, že nikdy nikde nenarazí na zapomenuté účtenky s čísly ne nepodobnými údajům od NASA.

Takže buďte hlavně mazané. Stejně vám nakonec neodoláme.

Reklamní

Ačkoliv vysedával nejednou celé dny před televizní obrazovkou a hltal její pořady, nedalo se o něm rozhodně říci, že by byl simply clever. Spíše naopak. Protože hltal nejen pořady naučné, ale i ty spíše odnaučné. Tedy přímo primitivizující své diváky. Reklamy nevyjímaje.

>> Číst dále

Faustův dům

V Praze stával kdysi podle pověsti uprostřed veliké zahrady chmurný dům s mnoha místnostmi. Bydlel v něm za dob minulých kouzelník Faust, jenž se spojil se samotným ďáblem a v tomto tajuplném domě se oddával různým kouzlům, než nadešel jeho čas a byl čertem odnesen do pekel, a to nikoliv dveřmi, nýbrž stropem, v němž zůstala památka na toto ve formě velké díry.

>> Číst dále

Omyl

Pan Radana měl vnučku. Na čemž nebylo vzhledem k jeho věku a stavu pranic zvláštního. A jeho vnučka byla zvídavým dítkem, na čemž by také nebylo nic zvláštního, protože dítka jejího věku bývají zvídavá vesměs od přírody.

Vyjímečnými však tito byli, a to tím, že holčička byla dost možná zvídavější než její vrstevníci a dědeček planul potřebou či snad dokonce touhou jí vysvětlit vše, co jí vytanulo na mysli a co jí bylo doposud zahaleno rouškou tajemství.

Jednoho dne dostalo dítko darem encyklopedii zvířat a těmto okamžitě propadlo. Kudy chodilo, tudy se chlubilo svými znalostmi z knihy načerpanými. A když pak vyčtená moudra přestala postačovat, začalo děvče loudit další informace právě od dědečka, jenž vynikal tím, že byl jako jediný z rodiny již v penzi a měl tudíž na svou vnučku času habaděj.

A dědeček se činil.

Jednoho dne za ním vnučka přišla s dotazem, co že je to panter. Protože byla malá a na rozdíl od nás velkých nikdy o tomto zvířeti neslyšela. A dědeček jí toto osvětlil, ba dokonce lépe, než by učinila většina jiných dospěláků. Dal si hlt slivovice, aby mu svítila očička, navlékl se do babiččina černého kožichu a jal se na čtyřech předvádět tuto kočkovitou šelmu. Děvče získalo nový poznatek a bylo prezentací uspokojeno.

Dočasně.

Protože již druhý den přišlo s dotazem, co že je to gepard. I tento tvor jí byl dědečkem předveden in natura, pouze s tím rozdílem, že nyní si vzal dědeček pro změnu kožíšek maminčin, jenž, ač jsa umělým, díky svému obarvení uvedeného tvora vystihoval přesněji. Děvče bylo nadšeno, byť dědeček nedokázal zatáhnout pupík a tudíž připomínal spíše hrocha, a byť rovněž neběhal po čtyřech ani zdaleka tak rychle a jako gepard by se neuživil.

Zato by se uživil jako imitátor. Když předváděl svojí vnučce lva, tygra, pardála a šakala, přihlíželo již i pár dítek z nejbližšího sousedství, když se stal dědeček hyenou, vlkem, slonem či lenochodem, byla tu už i dítka ze sousedních ulic. A když pak předváděl hrocha, pumu a další tvory, počali se mezi přihlížejícími objevovat i první dospělí. Tu nadšení ze staříkova výkladu, tu nechápající.

A jednou uzřela jednu podobnou prezentaci i největší drbna z celého okolí. Dáma to vyššího středního věku, jak se zpravidla říkává babám, jež měla prachbídný zrak a ještě horší sluch, o to však větší výřečnost a fantazii. Uviděla, toliko z povzdálí, kterak právě dědeček své vnučce objasňuje, co že je to český fousek. A aniž by se dále pídila, „vše jí bylo jasné“. Neváhala a zvedla v nejbližší telefonní budce sluchátko…

Za chvíli už dědečka odváželi do nejbližšího specializovaného zařízení. Protože ani saniťáci nebyli místní a tak reagovali tak, jak reagovali, na stařečkova slova, že je psem. Českým fouskem.

1 48 49 50 51 52 55