Spokojený život nad 50
Jedna z jarních výprav nás dovedla na rozhlednu Jedlová. Vemte sebou psa i dítě a nebudete se rozhodně nudit. Máte rázem o zábavu postaráno. Syn přítelkyně se jel na zdejší sjezdovku zabít na závodech cyklotrialů a my si chtěli mezitím zcourat okolí. Hodlali jsme i leccos, leč pes i dítko nám naprosto změnili všechno vzhůru nohama.
Když nadejde čas blížícího se léta, opanuje mne již tradičně touha, jež mne v průběhu roku pro to věčné dojíždění za prací sem a tam vesměs neopanovává. Přijde na mne volání dálek, jemuž nelze nepodlehnout.
Afrika volá. Tisícikilometrové dálavy. Touha vybřednout ze starostí všedního dne a ztratit se kdesi na druhém konci světa.
Touha, jež od raného jara den ode dne sílí, to jak se blíží čas, kdy se má tělesná schránka odpoutá od matičky Evropy a zamíří k macešce Africe. Nezvratná touha.
A pak je tu onen vytoužený den. Den, kdy se vydám do nadoblačných výšin, den, kdy po boku stejných globetrotterů bezmála rychlostí zvuku prchám z českých luhů a hájů, vstříc zemi, kde nejsem a přece už pomalu jsem doma. Vstříc zemi pro našince atypické exotické vegetace, vstříc zemi tak odlišného, ale vesměs dobrého lidu. Vstříc zemi, kde mne téměř nikdo nečeká a přece jsem tam vítán. Vstříc zemi, kde je vše jiné a přece vše tak nějak stejné jako u nás doma.
Pohlížeje pánubohu do oken, shlížeje na to nicotné hemžení tam hluboko dole pode mnou, klimbaje tam kdesi uprostřed nocí ztemnělé oblohy, na níž jen hvězdy prosvítají jinak neprostupnou černí, pod níž na zemi nejednou nezahlédnete ani světélka, neboť to dole je chudý a nejednou liduprázdný neelektrifikovaný svět bez početných svítících domů a pouličních luceren, se řítím vpřed. Tam někam za daleký obzor, kde jsem nalezl tak trochu svůj nový, druhý domov.
Usedám do letadla a s bezmála každou vteřinou letu mne opanovává nová touha. Touha jiná než ta dosavadní popsaná, touha, jíž je již záhy plná duše, touha, již nelze potlačit, ovládnout. Nezkrotná touha narůstající v každé vteřince.
Touha už tam být. Bytostná touha už už dosíci cíle. Touha konečně přistát v oné zemi zaslíbené.
Pochopí mne zřejmě každý, kdo to kdy zažil.
Kdo také seděl v letadle tolik hodin, až měl placaté pozadí.
Moje touha, přání, možná snad i nejvíce odvaha je odejít ze školství a jít pracovat na moře. Jiný rytmus, úplně totální životní změna! Doufám, že změna k lepšímu.
Ulice a veřejná prostranství se ve srovnání s dobou před půl rokem vcelku vylidnila. Kdo nemusel ven, zůstal raději doma, v teple, a kdo už ven musel, zdržoval se zde raději jen minimum času a měl-li tu možnost, přemísťoval se i tak především autem. Protože to víte, když je venku zima…
Vylidnily se i pláže. Sice se tu občas objevil nějaký ten osamělý sem zbloudivší turista nebo páníček venčící svého čtyřnohého přítele, ale ve vodě ani živáčka a navzdory slunečnímu svitu nikdo, kdo by snad pojal úmysl se trochu přiopálit. A to nikoliv proto, že by se to leckdy minulo účinkem či bylo snad dokonce kontraproduktivní, ale prostě byla tu zima.
Obchody lákaly na zimní zboží a tu a tam už dokonce i na počínající zimní výprodej. Teplé oblečení v nabídce, stejně teplé oblečení na všech kolem.
Všichni se tu, vycházeje ven, pořádně oblékli. Vskutku pořádně, protože kdo by stál o nachlazení, že? Prošívané zimní bundy, svetry. V případě těch nemajetnějších spoluobčanů pak aspoň několik vrstev oblečení tenčího, tedy všeho toho, ce bylo k mání, bez ohledu na vzájemnou sladěnost.
Zima pronikající snad do morku kostí. Zima, v níž nikomu ani nepřišlo na mysl odkrýt v zahradách soukromé bazénky a jít se koupat. Jen šílenec by tu lezl do vody, ať už tato byla chlórovanou nebo přírodní, sladkou či nikoliv. Všichni byli rádi, byli-li minimálně tak trochu v suchu a teple. Kdo by se vystavoval chladu?
Všichni se tu choulili a snažili se necvakat hlasitě zuby. Všichni pořádně oblečeni snili po nástupu teplejší části roku. Protože právě byla zima. Zima, v níž se zřejmě jen jeden jediný šílenec odvážil ku svojí naprosté spokojenosti vstoupit do vln.
Vstoupit do mořských vln v tomhle chladu. Při pouhých snad dvaceti stupních nad nulou.
Ten šílenec, koupající se uprostřed mrazů, jsem byl já. V zimním jihoafrickém East Londonu, při zimních teplotách kolem plus dvacítky. V době vrcholící zimy. V půli července.
V Praze stával kdysi podle pověsti uprostřed veliké zahrady chmurný dům s mnoha místnostmi. Bydlel v něm za dob minulých kouzelník Faust, jenž se spojil se samotným ďáblem a v tomto tajuplném domě se oddával různým kouzlům, než nadešel jeho čas a byl čertem odnesen do pekel, a to nikoliv dveřmi, nýbrž stropem, v němž zůstala památka na toto ve formě velké díry.
Těžko bychom u nás našli někoho, kdo by neměl ani povědomí o zemi jménem Španělsko. Kdo by si po vyslovení tohoto jména nevybavil minimálně pláže a býčí zápasy.
Den byl pošmourný a stejný výraz měli i všichni lidé široko daleko. Zakabonění, zamračení.
Pan Radana měl pocit, jako by cestoval časem. A jako by zamířil do minulosti. Protože se právě přenesl z civilizace takové, jakou ji známe, do prostředí, jež připomínalo dávno zašlé časy.
To vám řeknu … nad 50 … co to vlastně je, kdy to vlastně je … bude?Kde já budu, kým já budu?Já?Sny!Můžu regulérně snít. Takže!
Budu světoznámou malířkou, poklidnou ženou užívající si peněz, života, radosti a štěstí.
Budu jezdit po světě, těšit se z krás přírody, ze svých vlastních malířských úspěchů.
Penízky se mi postarají o poklidný život, o splnění snů.
Postavím si nádherný domeček, růžový s doškovou střechou, malou stromovou zahradou a s bublajícím potůčkem.
Na zimu vycestuju do teplých krajin.
Chata u moře.
Půlrok u moře.
Rozpouštět se v moři, v soli, nechat se opeelingovat větrným pískem, nechat si sníst svačinu racky … poslouchat, cítit, vidět, slyšet, procítit … usmívat se … já se usmívám … zářím … rozdávám radost, dám úsměv každému, bez vyzvání … zářím, můžu, miluju sama sebe, jsem plná!
Můžu si dovolit rozdávat, dávat. Boží představy ženy nad 50!
Světelná bytost užívající do hloubky života na této zemi, těšící se z toho, že vše kolem ní i v ní KVETE!
Na letišti vypukl poprask. A nebylo vůbec divu. Protože tu neplánovaně nouzově přistálo letadlo mířící někam docela jinam a strážci pořádku v hojném počtu z něj právě vyváděli spoutanou ženu.