Omyl
Pan Radana měl vnučku. Na čemž nebylo vzhledem k jeho věku a stavu pranic zvláštního. A jeho vnučka byla zvídavým dítkem, na čemž by také nebylo nic zvláštního, protože dítka jejího věku bývají zvídavá vesměs od přírody.
Vyjímečnými však tito byli, a to tím, že holčička byla dost možná zvídavější než její vrstevníci a dědeček planul potřebou či snad dokonce touhou jí vysvětlit vše, co jí vytanulo na mysli a co jí bylo doposud zahaleno rouškou tajemství.
Jednoho dne dostalo dítko darem encyklopedii zvířat a těmto okamžitě propadlo. Kudy chodilo, tudy se chlubilo svými znalostmi z knihy načerpanými. A když pak vyčtená moudra přestala postačovat, začalo děvče loudit další informace právě od dědečka, jenž vynikal tím, že byl jako jediný z rodiny již v penzi a měl tudíž na svou vnučku času habaděj.
A dědeček se činil.
Jednoho dne za ním vnučka přišla s dotazem, co že je to panter. Protože byla malá a na rozdíl od nás velkých nikdy o tomto zvířeti neslyšela. A dědeček jí toto osvětlil, ba dokonce lépe, než by učinila většina jiných dospěláků. Dal si hlt slivovice, aby mu svítila očička, navlékl se do babiččina černého kožichu a jal se na čtyřech předvádět tuto kočkovitou šelmu. Děvče získalo nový poznatek a bylo prezentací uspokojeno.
Dočasně.
Protože již druhý den přišlo s dotazem, co že je to gepard. I tento tvor jí byl dědečkem předveden in natura, pouze s tím rozdílem, že nyní si vzal dědeček pro změnu kožíšek maminčin, jenž, ač jsa umělým, díky svému obarvení uvedeného tvora vystihoval přesněji. Děvče bylo nadšeno, byť dědeček nedokázal zatáhnout pupík a tudíž připomínal spíše hrocha, a byť rovněž neběhal po čtyřech ani zdaleka tak rychle a jako gepard by se neuživil.
Zato by se uživil jako imitátor. Když předváděl svojí vnučce lva, tygra, pardála a šakala, přihlíželo již i pár dítek z nejbližšího sousedství, když se stal dědeček hyenou, vlkem, slonem či lenochodem, byla tu už i dítka ze sousedních ulic. A když pak předváděl hrocha, pumu a další tvory, počali se mezi přihlížejícími objevovat i první dospělí. Tu nadšení ze staříkova výkladu, tu nechápající.
A jednou uzřela jednu podobnou prezentaci i největší drbna z celého okolí. Dáma to vyššího středního věku, jak se zpravidla říkává babám, jež měla prachbídný zrak a ještě horší sluch, o to však větší výřečnost a fantazii. Uviděla, toliko z povzdálí, kterak právě dědeček své vnučce objasňuje, co že je to český fousek. A aniž by se dále pídila, „vše jí bylo jasné“. Neváhala a zvedla v nejbližší telefonní budce sluchátko…
Za chvíli už dědečka odváželi do nejbližšího specializovaného zařízení. Protože ani saniťáci nebyli místní a tak reagovali tak, jak reagovali, na stařečkova slova, že je psem. Českým fouskem.
