Spokojený život nad 50
Ledviny jsou párový orgán a v lidském organismu mají nezastupitelnou roli. Mají totiž za úkol odvádět z těla nežádoucí látky, fungují tedy jako jakási čistička. Pokud ledviny nefungují správně, je třeba jejich činnost nahradit.
Vážené čtenářstvo. Nezačnu sice optimisticky, ale nevěšte se hned po prvních řádcích, dále už bude trochu lépe.
Musím prostě začít konstatováním, že tam musíme všichni. Že všichni jednou seschneme, padneme a uhnijeme. Tolik tedy „optimistický“ úvod.
Ovšem než se tak zákonitě stane, čeká nás ještě vesměs řada nebo alespoň řádka let, jež je třeba strávit na tomto světě. A toto trávení si nejeden z našinců všemožně zkouší zpříjemnit chemickým maskováním toho, jak čas kvapí. Tedy líčením.
Což je ovšem převážně doménou našich drahých poloviček něžného pohlaví. Protože chlapi se tak nějak snáze přenášejí přes fakt, že jim léta nestojí (míněno ve smyslu, že jim léta nestojí a ne že jim – fuj! – léta nestojí) a pokud už se mají něčím namazat, pak je to nejspíše jen nějaký ten šnaps, v ideálním případě nedenaturák.
Zato naše dámy fantazií nejednou přímo překypují a dovedou objevovat chemické postupy hodné Nobelovy ceny, a to i tehdy, mívaly-li ve škole z předmětu chemie hodnocení vesměs nevalné či dokonce ani za nevalné označitelné.
Naše nejmenší robátka rodu ženského si s líčením zpravidla moc hlavu nedělají. Vezmou to, co je po ruce, napatlají to na sebe a zpravidla totéž zase odstraní ve chvíli, kdy maminka upadá do mdlob a tatínek v záchvatech smíchu doufá, že když už neudržel na uzdě smích, udrží alespoň svěrače.
S postupujícím věkem se dostáváme do stádia děvčat ne nepodobných těm provinivším se dívčí válkou. Pouze jde spíše než o válku o hon, kde se tato mají v úmyslu stát objektem lovu, aby paradoxně sama někoho ulovila. Trudné to období zejména pro správce rodinné pokladny.
Avšak milosrdný čas plyne a pod barevnou slupkou a ještě barevnější hřívou se nám vyklube mladá paní. Ta, jež je sice již skromnější co do množství na sebe patlaného, ovšem navzdory tomu náročnější cenově. Což hloupý (ani chytrý) chlap nemůže nikdy pochopit. Chlap, který srovnává nesrovnatelnou tubu indulony za pár korun s tím tvarově podobným trpaslíčkem za cenu, jež hvězd se dotýká.
Malují se oční víčka, barví řasy, pudrují líčka, rtěnkují rty a mastí vše, co se zmastit dá. Tu a tam se tvářička v zájmu krásy napumpuje i jedem z injekce, tu a tam se někde něco zaretušuje a děvče či mladá paní se mění v miss. V tu, jíž její manžel nebo milenec, případně i oba, říkají „poklade“, protože tato povrchová úprava bývá k nezaplacení. Nejednou doslova.
Avšak to, že vám vaše protějšky, mé milé dámy, podkuřují, není třeba brát zase až tak vážně. A už vůbec se nemá smysl příliš zkrášlovat pro toho, jehož jste si již okroužkovaly a tím uvázaly doživotně na krk.
Protože chcete-li, pak se každá z vás bude tomu svému líbit i bez přehnané a drahé povrchové úpravy. Nemusíte se totiž ani v tom případě, že se na vás příroda podepsala pěkně krutě, líčit dnem i nocí. Stačí vcelku levné a zaručeně účinné řešení, jež udělá princeznu z každé z vás.
Místo vás stačí namazat vašeho vyvoleného. Je-li namazaný, určitě vám odpustí, že jste hlava nepomazaná. Především proto, že nikdy nikde nenarazí na zapomenuté účtenky s čísly ne nepodobnými údajům od NASA.
Takže buďte hlavně mazané. Stejně vám nakonec neodoláme.
Ačkoliv vysedával nejednou celé dny před televizní obrazovkou a hltal její pořady, nedalo se o něm rozhodně říci, že by byl simply clever. Spíše naopak. Protože hltal nejen pořady naučné, ale i ty spíše odnaučné. Tedy přímo primitivizující své diváky. Reklamy nevyjímaje.
Nejednu z vás, ctěných čtenářek, dost možná právě udivilo, že se tu tomuto tématu věnuji právě já. Já, který vypadám spíše jako děd Vševěd na konci jeho pohádky.
V Praze stával kdysi podle pověsti uprostřed veliké zahrady chmurný dům s mnoha místnostmi. Bydlel v něm za dob minulých kouzelník Faust, jenž se spojil se samotným ďáblem a v tomto tajuplném domě se oddával různým kouzlům, než nadešel jeho čas a byl čertem odnesen do pekel, a to nikoliv dveřmi, nýbrž stropem, v němž zůstala památka na toto ve formě velké díry.
Pan Radana měl vnučku. Na čemž nebylo vzhledem k jeho věku a stavu pranic zvláštního. A jeho vnučka byla zvídavým dítkem, na čemž by také nebylo nic zvláštního, protože dítka jejího věku bývají zvídavá vesměs od přírody.
Vyjímečnými však tito byli, a to tím, že holčička byla dost možná zvídavější než její vrstevníci a dědeček planul potřebou či snad dokonce touhou jí vysvětlit vše, co jí vytanulo na mysli a co jí bylo doposud zahaleno rouškou tajemství.
Jednoho dne dostalo dítko darem encyklopedii zvířat a těmto okamžitě propadlo. Kudy chodilo, tudy se chlubilo svými znalostmi z knihy načerpanými. A když pak vyčtená moudra přestala postačovat, začalo děvče loudit další informace právě od dědečka, jenž vynikal tím, že byl jako jediný z rodiny již v penzi a měl tudíž na svou vnučku času habaděj.
A dědeček se činil.
Jednoho dne za ním vnučka přišla s dotazem, co že je to panter. Protože byla malá a na rozdíl od nás velkých nikdy o tomto zvířeti neslyšela. A dědeček jí toto osvětlil, ba dokonce lépe, než by učinila většina jiných dospěláků. Dal si hlt slivovice, aby mu svítila očička, navlékl se do babiččina černého kožichu a jal se na čtyřech předvádět tuto kočkovitou šelmu. Děvče získalo nový poznatek a bylo prezentací uspokojeno.
Dočasně.
Protože již druhý den přišlo s dotazem, co že je to gepard. I tento tvor jí byl dědečkem předveden in natura, pouze s tím rozdílem, že nyní si vzal dědeček pro změnu kožíšek maminčin, jenž, ač jsa umělým, díky svému obarvení uvedeného tvora vystihoval přesněji. Děvče bylo nadšeno, byť dědeček nedokázal zatáhnout pupík a tudíž připomínal spíše hrocha, a byť rovněž neběhal po čtyřech ani zdaleka tak rychle a jako gepard by se neuživil.
Zato by se uživil jako imitátor. Když předváděl svojí vnučce lva, tygra, pardála a šakala, přihlíželo již i pár dítek z nejbližšího sousedství, když se stal dědeček hyenou, vlkem, slonem či lenochodem, byla tu už i dítka ze sousedních ulic. A když pak předváděl hrocha, pumu a další tvory, počali se mezi přihlížejícími objevovat i první dospělí. Tu nadšení ze staříkova výkladu, tu nechápající.
A jednou uzřela jednu podobnou prezentaci i největší drbna z celého okolí. Dáma to vyššího středního věku, jak se zpravidla říkává babám, jež měla prachbídný zrak a ještě horší sluch, o to však větší výřečnost a fantazii. Uviděla, toliko z povzdálí, kterak právě dědeček své vnučce objasňuje, co že je to český fousek. A aniž by se dále pídila, „vše jí bylo jasné“. Neváhala a zvedla v nejbližší telefonní budce sluchátko…
Za chvíli už dědečka odváželi do nejbližšího specializovaného zařízení. Protože ani saniťáci nebyli místní a tak reagovali tak, jak reagovali, na stařečkova slova, že je psem. Českým fouskem.
Artróza (jinak také osteoartrosa či artrosis) je onemocnění kloubů, které se nejčastěji vyskytuje u osob nad 50 let věku. Je to jedno z vůbec nejhojnějších onemocnění kloubů, a proto je třeba se o této nemoci dozvědět o něco více.
Kam vyrazit za nákupy? Do internetových či „kamenných“ obchodů? Každý má svá pro a proti a dozajista už tato znáte, takže se těmi nejotřepanějšími z nich už dnes ani zabývat nebudeme. Pomineme jak ceny, tak třeba doručení, dosažitelnost či sortiment. A pomineme i obchody jako obchody. Protože obchoduje se nejenom v obchodech.
Těžko bychom u nás našli někoho, kdo by neměl ani povědomí o zemi jménem Španělsko. Kdo by si po vyslovení tohoto jména nevybavil minimálně pláže a býčí zápasy.
Tak se stařeček po pořádně dlouhé době zase jednou dostal z domova důchodců v okresním městě do svého rodného městečka, kde strávil celý svůj dřívější produktivní věk. Zašel tu do hospůdky, poseděl s kamarády pod košatou lípou v parku, poklábosili a jemu to nedalo, aby nezašel i sem.