Rubrika: Vztahy

Jo, to dřív, to bývaly materiály. To se to, panečku, oblékalo! Třeba za první republiky. To si koupil kabát z prvotřídního materiálu, fortelně ušitý a slušivý, ač vcelku nedrahý. A jak se tento kabát nosil! A kolik let mu jenom vydržel! To byla radost ho nosit.

>> Číst dále

Člověk nejednou zůstává sám. Potkat jej to může kdykoliv, v kterémkoliv věku, ovšem zatímco u mladších ročníků se to v případě zájmu spraví snáze, u ročníků starších je to přece jenom těžší. A přiznejme si fakt, že zatímco je někdy samota člověku příjemná, ne vždy a ne u každého je tomu tak.

>> Číst dále

V životě lidském jsou okamžiky, kdy člověk netouží po ničem jiném než být sám. A pak jsou naopak chvíle, kdy samota tíží víc než balvan uvázaný na krku.

>> Číst dále

Babička vždycky říkala, že rodina musí vždy a všude držet pohromadě. Říkala to i nám doma, ovšem nejen nám. Říkala to i sousedce, když tato štkala nad tím jejím kořalou, který nikdy dobrovolně nesáhl na práci a jen pro její přičinlivost nepropil, neprokouřil a neprokarbanil grunt, a říkala to i sama sobě, kdykoliv jí lezl na nervy dědeček náš, jenž se naopak v práci nezastavil, nepil, nekouřil a nekarbanil a babička si tudíž kolikrát marně lámala hlavu nad tím, co mu jenom moci vyčítat, čím jej dostat do kouta.

„Rodina musí držet při sobě, děj se co děj, dokud nás smrt nerozdělí,“ vštěpovala do paměti mamince, tedy své dceři, a následně i mému tatínkovi, jenž si maminku vzal a pak by nejednou hlavně pro ona slova tchýnina utekl. Jenže nemohl – protože rodina má držet pospolu, kdyby čert na koze jezdil. A tak, ač u nás doma nejednou bylo lze zahlédnout UFO, tedy létající talíře, ovšem ještě daleko častěji raději jen nerozbitné nádobí, zůstali pospolu, dokud je smrt nerozdělila. A navíc i poté, co je smrt rozdělila.
I mně bylo od útlého dětství kladeno na srdce, že rodina patří k sobě, že jen pospolu přežije podobna prutům Svatoplukovým, že co bůh (respektive národní výbor) spojil, člověk nerozlučuj. I mně bylo vštěpováno, že rodina je to hlavní, že rodina je základ státu, že rodina… Prostě že rodina musí být jako jedno tělo a jedna duše. Že to prostě nejde jinak.

Běžely dny, týdny, měsíce, roky, pětiletky, desetiletí,… A my přesně podle rad babiččiných drželi pospolu. V naší jednotě byla síla, i když to nejednou byla dost síla. Drželi jsme pospolu, ač jsme se přitom nejednou drželi v hrsti nebo pod krkem, ač jsme se museli držet, abychom se udrželi. Rodina držela pospolu i proto, že ženská polovička domácnosti vesměs držela kasu, zatímco chlapi museli držet ústa a krok. Drželi jsme pospolu, byť jsme se přitom někdy drželi zarytě a někdy doslova za ritě. Drželi jsme pospolu v časech dobrých i zlých, i když to šlo, i když to nešlo. Vždycky, i když to nešlo, to nějak jít muselo.

Drželi jsme spolu, držíme spolu a nezasáhne-li vyšší moc, spolu i držet budeme. Všichni, až… Až na našeho syna, toho holomka.

Náš syn si žije kdesi svůj vlastní život, dělá si, co uzná za vhodné, nevídáme ho kolikrát po celou dlouhou řadu dní a o nocích ani nemluvě. Je to taková černá ovce rodiny, jež si na nás najde chvilku jenom tu a tam o svátcích. Zajde, chvíli pobude, postojí a zase si odejde neznámo kam.

Ale my ostatní neztrácíme víru, že i on se jednou vrátí do našich řad, že i on tu bude spolu s námi pod jednou střechou. Pod střechou, pod níž tu my ostatní dlíme pěkně pospolu, v klidu, v míru, v pokoji.

Pod jednou střechou v urnovém háji…

Asi nemusím sáhodlouze rozepisovat, jaké touhy mívá takový šestadevadesátiprocentní (tudíž nikoliv čtyřprocentní) jedinec mužského pohlaví v éře pubertální. Nebo musím? Jasně, že nemusím. Znáte to na vlastní kůži, ať už jste v kůži pohlaví tohoto či v kůži pohlaví tomuto musejícího odolávat.Prostě k tomuto údobí mužského bytí patří neutuchající touha dostat nějakou holku. Nejprve z očí rodičů, pak z očí veřejnosti, pak ze šatů a nakonec třeba i do lože.Přičemž jen tak málokdy se poštěstí realizovat alespoň to první z vyjmenovaného, vyjimečně to druhé, a šmytec. Ach jo. Zejména jako v mém případě na maloměstě nebo ještě dříve dokonce na mikroměstě. Nebyl jsem jiný. I mně šlo hlavně o to jedno. O to jediné, co bylo prakticky nedosažitelné. A čím nejdosažitelnější, tím vytouženější.

Ať už to byla děvčata z gymplu, z nichž některá byla k nakousnutí a jiná k zakousnutí, ať už to byla Renata z tanečních nebo idoly z televize, zejména té rakouské přesahující až do našeho pohraničí, kde bylo tu a tam k vidění i u nás nevídané.Nebo ať už to byla později, v etapě puberty zastydlé, děvčata ze školy vysoké, kde některá byla sice naneštěstí již polovičními „učitelkami“, ale dost jich bylo dosud i pohlavím opačným a něžným nebo alespoň jako něžné zvaným.Nebo ať už to byla v době ještě pozdější, kdesi na hranici puberty vskutku zastydlé a nastupující druhé mízy děvčata další. Tu přitažlivější, tu méně, tu neodolatelná a tu alespoň odolatelná, tu dívky jako sen a tu alespoň ne jako noční můra. Tu víly spanilé, tu alespoň ty ostatní.

Kdo by neprahnul po tom jediném? A kolikrát se prahlo naprosto marně, beznadějně, a nezbylo nakonec než se z toho zase vyprahnout! Mnohokrát. Většinou. Skoro vždy, jak musím rezignovaně přiznat.A navzdory postupujícímu věku dodnes prahnu v případě sličných děvčat jen po jednom jediném.

Jen jaksi tak nějak jinak.

Zoufale prahnu po tom, abych se neocitl v pozici císaře Rudolfa alias Jana Wericha ve filmu Pekařův císař. Zoufale nyní prahnu po tom, abych proboha žádnou do oné dříve vytoužené postele nedostal. Abych se nemusel jít „historicky znemožnit“.

Jeho dědeček s babičkou byli moudří lidé, kteří se s úspěchem držívali lidových moudrostí, tradovaných po dlouhé generace. A nejen že se lidovými moudry řídili, ale také tato vštěpovali svému vnoučkovi, našemu dnešnímu hrdinovi.

>> Číst dále

Jsme se sestrou dvojčata. Dvojčata, která mají jedno společné – kluci a holky z naší střední školy námi vždycky pohrdali, nechtěli se s námi kamarádit. O tom, že by snad dokonce mohlo vzniknout něco víc než přátelství ani nemluvě.

>> Číst dále