Nad 50

Hloupý Honza se nepočítaně let válel za pecí. Vlastně ani hloupý nebyl – právě naopak. Věděl, že se svou leností v životě nevydělá tolik, kolik mu dá stát na dávkách, a tak hloupého jenom hrál. Ovšem zdařile, o čemž svědčí mimo jiné i zmíněná přezdívka „hloupý“.Jenže přišel chmurný čas reforem v oblasti státního rozpočtu a došlo i na našeho milého Honzu. Nezbývalo, něž slézt z pece a vydat se na úřad práce. Nerad tak činil, jenže co jeden nadělá, když je ve státní kasičce míň než nic…A tak do ranečku sbalil dopékanou buchtu s levným dovozovým farmaceutickým mákem a šel.Došel až na rozcestí, kde mu léta netrénované dolní končetiny vypověděly službu. I svalil se zde do trávy, rozbalil raneček a už už se chystal se posilňovat, když tu uviděl… dědečka. Přímo kouzelného dědečka, sedícího nedaleko vedle něj v trávě.A protože byl Honza přece jenom tak trochu hloupý – inu, za pecí člověku leccos z reality unikne – nabídl svou buchtu stařečkovi, který ji ochotně přijal.Když dědeček dojedl, povídá: „Honzo, za to, žes mě pohostil, pro tebe udělám vše, co je v mých silách. Řekni, po čem tvé srdce prahne.“Chasník, líný k pohledání, po chvíli svá přání vskutku vyřkl. „Chci mít nadosmrti všeho dost a jen se tak válet a chci být kluk k sežrání.“Vstal a sledoval stařečka, zda snad vytáhne kouzelnou hůlku či začne odříkávat zaklínadla, ovšem nestalo se tak. A přece se Honzovo přání beze zbytku vyplnilo.Právě ve chvíli, kdy u krajnice vstal, totiž projížděl kolem kamion a milého Honzu smetl ze silnice.Vše bylo, jak si Honza přál. Měl dost a válel se tu u krajnice až do své smrti, která se dostavila vzápětí. Načež byl k sežrání a havěť si na něm vskutku pěkně pošmáknula. Jinak to ale ani dopadnout nemohlo. Protože dědeček nebyl kouzelný. Byl to docela obyčejný dědeček. Důchodce, který tu bezprizorně seděl a sedí dodnes a čeká, zda mu někdo z kolemjdoucích a kolemjedoucích náhodou nepohodí nějaké drobné nebo aspoň kus toho žvance do žaludku.Protože co si jinak může tento v dnešní ekonomické situaci se svým důchodem počít?

Tip: Prohlédněte si náš magazín pro ženy a dívky. 

Sedím u okna ve vytopeném příbytku a kochám se pohledem ven. Ven, tam, kde se nedá příliš daleko dohlédnout pro příval sněhových vloček, snášejících se z olověné oblohy sem dolů, k zemi.

>> Číst dále

Ať už jste odborníky na slovo vzatými, kteří definují kouli jako geometrické těleso, u nějž za pomoci patřičných vzorečků dokážou spočítat povrch, objem a kdovíco ještě, nebo obyčejnými nedouky, pro něž je koule prostě takovým tím kulatým, co nepíchá na žádné straně, je vám demokraticky dopřáno postavit si po napadání dostatečného množství sněhu sněhuláka, tedy cosi jako sochu, jež má daleko k umění a ještě dále k přetrvání po staletí a dochování se budoucím pokolením, jež by tento počin dokázala plně docenit, posmívají-li se tomuto všichni současníci v okolí.

>> Číst dále

Lidé jsou různí a někteří navíc ještě úplně jiní. Ti jsou takoví a ti makoví a kdybychom se rozkrájeli, nic s tím nenaděláme. Prostě je to tak.

>> Číst dále

Konečně vypršel jeho osobní trest a on mohl opustit lavičku a vyrazit znovu na ledovou plochu. Vskočil na tuto, ač se rozhodně nepolepšil. O čemž svědčily už první sekundy jeho pobytu na ledě. Což o to, jeho práce holí byla zpočátku přímo ukázková, jenže ani to není všechno.

>> Číst dále

Opakuje se to rok co rok. Ač jindy jsou nám kolečka jakéhokoliv hodinového soukolí lhostejnými a staráme se nanejvýš jen vesměs neradi o pohyb ručiček či poskakování digitálních číslic na našich hodinkách, popohánějících nás kupředu, přijde najednou kdesi v hloubi zimy okamžik, kdy nejednou s pohledem upřeným na obrazovky, byť ne vždy jasným a ostrým, sledujeme, jak zoubek zapadá do zoubku a tikot s následným ponurým odbíjením oznamuje, že je tu moment očekávaný. Tedy přelom prosince a ledna, onen půlnoční okamžik, v němž se jeden rok přehoupne do druhého, předá pomyslné žezlo a zmizí v nenávratnu zvaném dějiny.

Zvony odbíjejí poslední vteřiny roku, který nám byl přítomností a rázem se mění v minulost, na niž posléze s nostalgií vzpomínáme nebo ji necháváme raději v moři zapomnění pozvolna zapadat prachem. Případně jež je nám docela lhostejnou.

Nový rok je okamžikem z řádu těch očekávaných, byť tu toužebně a tu s obavami. Jde o chvíli, kdy se nejednou můžeme v mžiku s něčím rozloučit, aby nám bylo dáno něco jiného. Ať už dobrého nebo zlého. Protože každá změna, ta v číslici uváděné jako rok po Kristu jakbysmet, znamená posun novým směrem. A je jen ku naší nepotěše, že se u nás takto náhle nastalé změny projevují vesměs ve formě negativní.
V minulosti, jak možná ještě někteří z vás pamatují, se nejvyšší z potentátů bezprostředně po doznění zvonů zlom ohlašujících nechával slyšet z předtočeného záznamu. Předchozí rok byl podle něho tím nejlepším, co mohlo náš lid potkat, ovšem ten nadcházející bude našemu lidu ještě nakloněnějším. Byť tomu tak pochopitelně vesměs nebylo. Dnes je předchozí rok naopak vesměs špatným a nový bude ještě horším, což se vesměs ukazuje bohužel jako pravda.

V tento okamžik čas běží, ovšem do finiše je ještě daleko. Půldruhého měsíce daleko. Ovšem stejně jako jsme za minula viděli onen nejednou přímo propastný rozdíl mezi oficiálně v novoročním prezidentském projevu sdělovaným a realitou, vidíme i dnes již v předstihu, o čem asi letošní novoroční projev bude.
Bude opět o lesku a bídě naší země. Tedy hlavně o té bídě. Bude se omílat „blbá nálada“ a vše, co ji vyvolává a zároveň je našim mocným natolik akceptovatelným, že si troufnou to lidu přiznat bez obav z újmy na svých preferencích. Opět se dozvíme, jak už záhy bude hůř, aby (snad) jednou bylo líp, že nemáme klesat na mysli a myslíce rozumem kráčet vpřed. Byť nikdo přesně neví, kde ono vpřed je. Takže se v Novém roce budeme nejspíše i nadále hemžit, plést se pod nohy jeden druhému a tamtéž si házet klacky.
Protože ty tam jsou doby, kdy „zítra se tančilo všude“.
Jsme malí, slabí, použiji-li slova klasikova. Dosti těchto řečí! Mnohé my malí človíčci vskutku neovlivníme. Pojďme se však ve zbývajících dnech pokusit udělat ještě aspoň něco maličkého, ale pozitivního. Abychom jednou mohli alespoň na něco z našeho momentálního roku s láskou a vděčností vzpomínat. Třeba už ve chvíli, kdy uprostřed zimy zazní na obrazovkách tikot a údery zvonů, ohlašující příchod nového času.